Cykloturistika, aneb na kole (zatím jen) po Evropě
       

Zážitky z cest

Portugalsko `96
Jak jsme "pokořili" Torre
Velká Británie `98

Zkušenosti s vybavením

Nosiče a brašny

 

Cyklotrasy

Česká republika
Německo
    - Bavorsko
Rakousko
Švédsko
Švýcarsko

 

Důležité odkazy
pro cestovatele

WorldFactbook (info)
Countries of the World (info)
Lonely Planet
Ferry Companies of the Web (trajekty)
European Railway Links
ExpediaMaps (mapy)
MapQuest (mapy)
Stadtplan-Service (Deutschland)
Mapy Atlas.cz (ČR)
FXConverter (převodník měn)

 

Cykloturistické
a cestovatelské servery

Bikemessenger
Adventure Cycling Association
Cykloserver.cz
Kohoutrek
Dobrodruh
Cestovatelský server sopka.cz
Kalimera
Cestujeme.cz
Na kole po Evropě
Cyklostránky
Cyklostezky Maštale

 

 

Osobní cyklostránky

Soptíkova cyklostránka
Jura Jeniš

 

Zajímavá nabídka

5 lidí za 30€ Německem
Zvýhodněné jízdenky po Evropě (železnice)
Časopis Cykloturistika

 

Kde nás také najdete

Na vrcholu
Atlas
Seznam
Centrum
NajdiTo
Quick

 

Fotografie z cest

Scandinavia 2000

Sverige, Silver vägen
Sverige
Silver vägen


Norge, Lofoten
Norge, Lofoten


Norge, Lofoten
Norge, Lofoten


Norge, E10 (Lenvik - Bjerkvik)
Norge, E10
(Lenvik-Bjerkvik)


Suomi, Oulujoki
Suomi, Oulujoki

 

 

 

Romania 2001

Maďarsko
Maďarsko,
cesta dubovým lesem


Rumunsko
Muntii Capatini,
k průsmyku Urdele


Rumunsko
Muntii Capatini,
setkání v horách


Rumunsko
A nepustí mě před sebe!


Rumunsko
Muntii Rodna,
v táboře sběračů hub

 

NAVRCHOLU.cz

 

 

Už od útlého mládí jsem toužil cestovat a když se v roce 1968 pootevřela hraniční vrátka, hned jsem toho hleděl využít. Z Rakouska jsem se však vrátil v poněkud nepravý čas - 20. srpna večer. Události následujících dní ukončily na dlouhou dobu všechny mé cestovatelské vyhlídky.

 

 

Teď se snažíme všechno dohonit. Zvolili jsme po botách nejlevnější dopravní prostředek - kolo. Autem bychom toho stihli shlédnout bezesporu více, ale bezprostřední kontakt s lidmi a krajinou by nám určitě chyběl. Začali jsme samozřejmě doma, první rok s námi jely i nejmladší dvě děti. Ty posléze poněkud zlenivěly a tak od té doby jezdíme s manželkou Jarkou sami.

 

1995

 

První zahraniční cesta vedla z domova (z Přimdy) přes Německo do Rakouska ke Krimmelským vodopádům a přes Šumavu zpět (1200 km).

 

1996

 

Následující rok jsme se vydali poněkud dál - do Portugalska. Na cestu tam a zpět by nám však nestačila dovolená a tak jsme ji absolvovali autem. Portugalsko je překrásná země, bohužel jsme je nestačili objet celé i když jsme našlapali na kole téměř 1700 km.

 

1997

 

V roce 1997 jsme opět zatoužili po mořské koupeli a tak jsme se nechali odvézt na německo-francouzské hranice a odtud jsme šlapali podél kanálu Rýn-Marna, kolem zámků na Loiře až k moři a dále do západní Bretaně, Normandií, přes Paříž a celé Německo zpět až domů (3200 km).

 

1998

 

Léta onoho roku se nám zachtělo shlédnout krásy Skotska. Kola nám vzali do autobusu do Londýna i zpět, takže stačilo přejet Londýn a vyrazit k severu. Skotsko je opravdu nádherné a zdrželi jsme se tam poněkud déle než byl náš původní záměr. Proto jsme kus cesty do Londýna, z Invernes do Carlisle, museli urazit vlakem (i tak jsme na kole ujeli 2200 km).

Jarka na severu trochu vymrzla a proto jsme se následující rok chtěli vydat do teplých krajin - uvažovali jsme, že čumkartu pošleme asi ze Španělska.

 

1999

 

Nakonec bylo všechno trochu jinak:
Nechali jsme se odvézt do Stožce, odkud jsme dojeli k Dunaji do Pasova. Dále jsme proti proudu Inu šlapali až do Svatého Mořice,  přes průsmyk Albula (2315m n. m.), kolem Curyšského, Neuchatelského, Ženevského a mnoha dalších jezer, jsme projeli Šýcarsko křížem krážem. V Ženevě jsme začali přemýšlet, co se zbytkem dovolené. Vydat se směrem na jih by znamenalo, že buď pojedeme zpátky přes Alpy (a to se Jarce po zážitku z Albulapaß moc nechtělo), nebo se budeme vracet skoro stejnou cestou.

A co se zajet vykoupat do Atlantiku, do Biskajského zálivu? Sluníčko svítilo, takže orientace bude jednoduchá. Stačí šlapat pořád na západ a za pár dní jsme tam. Vydali jsme se tedy zamýšleným směrem a šlapali (a šlapali) kouzelnou Francií, kolem úchvatných sopek vypínajících se nad městem Clermont-Ferrand až na ostrov Oléron, kde jsme během krátkého povalování na překrásných plážích, na dohled od známé pevnosti Boyard, posbírali síly na zpáteční cestu.

Abychom se vyhnuli kopcům, směřovali jsme k domovu o pár desítek kilometrů severněji. Freiburg - pátek odpoledne, v pondělí musím do práce a před námi celé Německo. Sedáme proto na vlak (v Německu jsou velice výhodné slevy, jak celostátní, tak regionální), který nás pozdě večer vysadí v Ulmu. V sobotu odpoledne voláme z Ingolstadtu domů a dáváme si sraz se synem pár kilometrů jižně od Regensburgu. Sobotní etapa byla nejdelší v dosavadní historii našich putování - 168 km (celkem na kole 3300 km).

 

2000

 

Konečně jsem ženu přesvědčil, že na severu taková zima nebude a navíc: domů je to z vršku zeměkoule z kopce. V neděli 16. července jsme tedy vyrazili na cestu: brzo ráno autem do Marktredwitz, do večera jsme dojeli vlakem do Rostocku (velice levně i s koly), potom 14 km na kole do přístavu a trajektem přes noc do Trelleborgu. Konečně jsme definitivně, nejméně na nejbližší čtyři týdny, sedli na kola a vydali se za krásného slunného dne směrem na sever. Sluníčko nás ale, bohužel, doprovázelo po zbytek cesty jen velice sporadicky, hned třetí den našeho cykloputování začalo pršet. Prostě jsme měli, na rozdíl od našich dosavadních cest, smůlu na počasí a užili si deště měrou nebývalou. Nevzdali jsme to a jeli a jeli: jižním Švédskem do Stockholmu, dále kus podél pobřeží Botnického záliv, z Örnsköldviku severozápadním směrem ke kouzelné řece Vindelälven, od ní ke Stříbrné cestě - silnici č. 95, po které jsme zanedlouho došlapali do norského Bodø. Trajektem na Lofoty to trvalo jen něco přes 4 hodiny a pak znovu do sedel. Kdyby alespoň pořád nepršelo!

Blížil se konec třetího týdne a bylo na čase pomýšlet na cestu zpět. Trochu jsme si proto cestu Lofot přes Vesterály zkrátili novým podmořským tunelem (samozřejmě na kole) a trajektem z Hanøy do Kalljorda. Cestou směrem na Narvik už jsme se pomalu (až moc pomalu) začali přibližovat k domovu. Ve švédské Kiruně jsme se podívali na došlé e-maily a zjistili, že plánovaný trajekt z Helsinek nevyšel (levná místa obsazena až do září). Co dál? Zpátky Švédskem je to moc daleko, hltat kilometry po hlavních silnicích se nám zrovna dvakrát nechtělo a vlaky jsou tam poměrně drahé. Tak tedy přes Finsko s rizikem, že se možná domů včas vůbec nedostaneme. Nakonec to přece jen vyšlo: úterní odpoledne posledního, pátého týdne dovolené jsme v Suonenjoki sedli na vlak a zbytek cesty Finskem do Helsinek, urazili vlakem. Ve středu jsme přejeli trajektem do Tallinu a autobusem do čtvrtečního rána do Vilniusu. V pátek dopoledne dalším přímým autobusem do Prahy, kam jsme dorazili v sobotu 19. srpna ráno. 30 km na kolech k rodičům do Kladna nás nemohlo rozházet, ale v neděli jsme se nechali raději domů na Přimdu dovézt autem.
Mapa cesty
Během 30 dnů jsme na kolech po Skandinávii a Finsku ujeli celkem 3800 km. Bylo to nádherné, ale máme toho zase na rok dost.

 

2001

 

Letos opět přišlo na řadu přesvědčování. Děsivé pověsti o Rumunsku Jarka vnímala spíše, než mé argumenty o pohostinnosti jižních národů. Nakonec jsme s třídenním zpožděním, způsobeným stavbou mého nového stroje, přece jen vyrazili: z Přimdy přes Rakousko a cyklisticky méně zajímavé Maďarsko do jižního Banátu, kde jsme hodlali navštívit některou z českých vesnic.

Hned druhý den po překročení rumunských hranic mě moje drahá polovička začala přesvědčovat o  urychleném návratu do civilizovaných krajin. Ještě, že jsem neustoupil. Pověsti o strašlivých loupeživých potomcích hraběte Vlada Tepeše, zvaného Nabodávač alias Drákula, se naštěstí ukázaly jako zcela liché a se smečkami zdivočelých psů jsme se dokázali také jakž takž vyrovnat.

Po několikerém vyptávání jsme do největší české vsi Gárníku přijeli čtvrtý den našeho pobytu v této překrásné zemi, když nás před tím zdržel defekt zadního kola mého oře a my museli přenocovat uprostřed nekonečných dubových hvozdů plných divé zvěře a ještě podivnějších neznámých zvuků. Do vsi jsme dorazili krátce po poledni, celí žízniví a zaprášení, a hned první osoby, kterou jsme potkali, jsme se ptali po hospodě. Asi osmiletá dívčina nám odpověděla krásnou, jadrnou češtinou: "To pojedete pořád dólu, my tam říkáme u svatýho Jána, tam zahnete doprava a tam je hospoda". Tábor jsme tedy rozložili u místní nálevny a celé odpoledne strávili v příjemné společnosti lidí procházejících kolem nás. Zazpívali jsme si s harmonikou dědy Švajnera a večer si zatančili na dožínkovém bále.

Cesta údolím Dunaje už tak veselá nebyla - Dunaj je v důsledku války v Jugolávii mrtvá řeka - kontroly vojenských hlídek, žádná lodní doprava, zákaz koupání, chátrající nedostavěné rekreační objekty a navíc nedostatek pracovních příležitostí. Docela rádi jsme proto po asi 80 km odbočili směrem do hor. Kopců jsme letos užili dost a dost. S plným nákladem jsme v sedle našich bicyklů přejeli průsmyk Urdele ve výšce 2141 m n.m., do kterého vede jen kamenitá cesta plná děr a kterou občas v zimě smete lavina. Už po lepší silnici, zato za poněkud silnějšího provozu, jsme projeli horským tunelem před Lacul Balea (2030 m n.m.) ve Fagaraši, dále průsmyky Rotunda (1260 m n.m., opět po kamení) a Prislop (1490 m n.m.) v pohoří Rodna a mnohé, mnohé další.

Přestože naše jazykové znalosti rumunštiny byly velmi chabé, byla naše snaha po poznání života lidí v Rumunsku více než dostatečně naplněna. Byli jsem například pozváni na piknik rozvětvené rumunské rodiny ve Fagaraši (Jarka se tam u ohně naučila tančit rumunské kolečko). Po té, co jsme na Fagraši příšerně promokli a navíc Jarka po chvilkové nepozornosti slétla z kola rovnou na hlavu, naštěstí chráněnou přilbou (přilba nevydržela, hlava ano), jsme jednou jedinkrát (a naposled) zkusili nocleh ve vesnickém "hotelu". V pohoří Rodna jsme nocovali v těsném sousedství cikánské party sběračů hub, kteří nás pozvali ke stolu, byť nám mohli nabídnout jen polštářek na sezení. Zajímavých setkání bylo opravdu mnoho: k těm nejpoutavějším, kromě výše uvedených, patří i setkání s Lotharem Schnugenakem, německým etnologem rumunského původu a jeho přítelem, kameramanem, kteří nám doporučili cestu mnoha opravdu poutavými oblastmi Transylvánie a Maramureše, či s angličankou Lucy, která se po měsíčním vyučování angličtiny vydala sama, s pronajatým koníkem a dvoukolákem, poznávat krásy Rumunska.

My jsme se také něco naučili: nejen rumunsky pozdravit, ale i si říct o vodu a slušně poděkovat, už víme jak se zbavit psů pronásledujících ubohé cyklisty (stačí zastavit). Za náramně důležité považuji, že se nám potvrdilo to, co jsme sice už dávno věděli, ale dostatečně si to nevědomovali - to, že nemáme všichni stejnou šanci získat třeba lepší vzdělání, ne každý si může na zimu koupit boty a teplé oblečení, které nutně potřebuje, nebo se třeba jen dosyta najíst. Takže nejen pro krásnou přírodu. ale i pro toto poznání, a pro pohostinnost tamních obyvatel, stála naše cesta z Přimdy do Košic přes Rumunsko, dlouhá 2800 km, za to.

 

2002

 

Toto léto mi můj zaměstnavatel nedal víc jak dvakrát po týdnu dovolené. Z toho týden jsme velice rádi věnovali vnučkám. Jak jinak než s koly. Pozávání nových kamarádů se jim zalíbilo stejně jako výlety okolo Lipna. Šumavská příroda je nádherná.

Druhý týden naší dovolené jsme vyrazili zase do hor. Tentokrát trochu vyších - do Švýcarských Alp. Napřed dva dny treku s noclehem vysoko v horách pod ledovcem a pak hurá na kolo.

Švýcarsko je protkáno stovky kilometrů perfektně značených cyklostezek, jednak celostátních, jednak lokálních. Základní síť tvoří devět stezek. Všude, kde se kříží, u nádraží, ve výchozích bodech i na mnoha jiných místech, najdete velkou mapu Švýcarska s vyznačenou sítí tras. Ke každé z devíti cyklostezek je vydán podrobný průvodce za 24,90 CHF. Nemáte-li představu, kam všude zavítáte, bohatě vystačíte s přehlednou mapou za 19,90 CHF.

My jsme auto odstavili na parkovišti u nádraží v městečku Wimnis nedaleko Thuner See a vydali se přes sedlo pod Niederhorn, s malou odbočkou k horskému jezeru, zpátky do údolí Simme. Proti proudu říčky jsme pak po Seen-Route (č. 9) dojeli přes další (nižší) sedlo do Montbovonu ke křižovatce s Alpenpanorama-Route (č. 4). Po této cyklostezce jsme se stoupali temně zelenými lesy, kvetoucími loukami a malebnými vískami pod hřebeny (pouze) dvoutisícových vrcholů. Následoval parádní a dlouhý sjezd až do Aigle v údolí Rhony. I cesta úrodným údolím Rhony, plným vinohradů a ovocných sadů, je velice zajímavá.

Ve Vispu, už pozdě odpoledne, jsme se rozhodli, že odbočíme do horského střediska Zermatt. Nad městečkem Stalden se údolí zužuje a některé úseky nelze absolvovat jinak než po silnici. Najít nocleh je také obtížné, zvlášť po tmě - musíme se trochu vrátit na louku, kterou jsme si vyhlédli ještě za světla.

Ještě, že vyjíždíme poměrně brzo ráno (oproti našim zvyklostem) a silnice je proto skoro prázdná. Až do Zermattu auta (až na výjimky) nesmí a tak je konec cesty příjemnější. Zátěž odkládáme v horolezeckém kempu, projíždíme městem, vyjíždíme si trochu do kopců a kocháme se pohledy na strmý a hrozivý Matterhorn. Je odpoledne, sluníčko svítí proti nám a tak focení nechávám na druhý den.

Večer v kempu posedáváme s horolezci z Británie. Mají opravdu špičkové vybavení, ale už balí - má ze prý zkazit počasí. Moc tomu nevěříme. S překvapením vítáme kolegu cykloturistu, se kterým jsme se potkali na cestě hned první den. V noci opravdu přichází bouřka a je jasné, že z fotografování Matterhornu nic nebude. Přestává pršet a s odlehčenými koly vyrážíme do hor. Nad hranicí lesa krajina místy trochu připomíná kamenolom. Jarka zkouší, co dokáže vyjet a sjet na novém kole. Má z toho radost, ale přece jen se ještě trochu bojí. Nad 2600 visí těžké mraky a nevypadá to, že bychom ještě dnes uviděli kamennou pyramidu Matterhornu. Přes cáry mraků se často otevírají úchvatné výhledy do údolí. Na rozcestí pod Riffelberg, ve výšce asi 2400m n.m. to otáčíme a sjíždíme zpátky do "základního tábora".

K večeru balíme a za chvilku jsme zpátky v ůdolí Rhony. Nad Brigem cesta začíná stoupat, údolí Rhony se zužuje, aby se po pár kilometrech znovu otevřely krásné pohledy na Gomms - turistický ráj. Na poslední den jsem si naplánovali dojezd zpět k autu. Nebylo to snadné. Z Oberwaldu na Grimmselpass (2165m n.m.) překonáváme více jak osmisetmetrové převýšení. Ještě, že nás potěší výhledy na horské vrcholy i údolí a na pramen Rhony - Rhona-Gletscher. Sjezd je ale opravdu excelentní - dosáhl jsem zatím nejvyšší rychlosti se zatíženým kolem - 82,9km/h. Jen v zatáčkách mě trochu zdržovaly motorky - na rovince mě předjedou a v zatáčce brzdí. Aare-Route (č. 8) po břehu Brienxer See je náročnější, než jsme očekávali - silnice vede tunelem, ale cyklostezka neustále šplhá a zase klesá po úbočí kopců. K autu dorážíme pozdě v noci, po více jak 170km a těšíme se na teplou koupel a postel. Za 5 dnů máme v nohách skoro 800 km a ani to tak těžké, jak jsme si původně mysleli, nebylo.

 

2003

 

Granada - Faro - Lagos - Lisabon - Vila Real - Národní park Peneda-Geres - Satiago de Compostela, dále proti směru staré poutní cesty přes Pamplonu a Pyreneje do francouzského Moulins. 4 týdny překrásné dovolené - 3680km (snad s někdy dostanu k tomu, abych popsal naše pestré zážitky).

 

2004

 

Přimda - Kraslice - Dubí - Mělník - Pardubice - Rájec-Jestřebí - Bystřice pod Hostýnem - Valašské Klobouky - Uherský Brod - Mikulov. 9 dní po cestách-necestách, cyklostezkách a silničkách Čech a Moravy, kde můžeme navštěvovat příbuzné a přátele a kde je pořád co objevovat - 890km

 

2005

 

Původně jsme měli namířeno přes Lucembursko, Belgii a Francii za dcerou do Anglie. Chtěli jsme se podívat také na jih Británie. Jenže, jako skoro pokaždé, bylo všechno jinak. Cestou přes Belgii se nám ozval nejstarší syn, že by nás mohl vzít přes Kanál. A když už nás měl naložené v autě, slovo dalo slovo a už jsme měli namířeno do Severního Irska. Bůh ví, zda by se nám ještě někdy naskytla příležitost se do Irska podívat.

Když nás syn brzy po ránu vysadil na silnici nedaleko přístavu Larne, začala se stahovat příšerná mračna, rozfoukal se silný vítr a dávalo se do deště. Zanedlouho se ozval telefon, jestli si to nerozmyslíme a nechcem jet zpátky. Jenže z okna auta to vypadá vždycky hrozivěji, než za řídítky. Prostě jsme to nevzdali, občas navlékli pláštěnky a šlapali směrem jihozápadním. Severní Irsko nam připadalo jako jedna velká pastvina. Vlastně celý ostrov.

Jako ostatně skoro každý rok, opět i letos jsme trochu zakufrovali. Tentokrát při hledání cesty ze Severního Irska do Irské republiky. Vydali jsem se totiž po cestě, která byla označená jako slepá s tím, že snad kola někde převedem nebo přenesem. Nepřevedli ani nepřenesli. Snad kdybychom je při plavání unesli nad hlavou ...

Nakonec jsme se přes hranici přece jen dostali. Asi to tady muselo být v minulosti dost drsné. Dodnes je oblast kolem hranice málo osídlená a cestou je vidět mnoho opuštěných zbořených domů. Kromě zajímavé přírody rozhodně stojí za povšimnutí starobylá městečka s překrásně vyvedenými vývěsními štíty obchodů, hospůdek, barů a řemeslných dílen.

Na prvních nekolik dní se počasí umoudřilo a déšť nás tolik nepronásledoval. Když jsme se ale blížili k západnímu pobřeží, začalo nenápadně pršet. Říkali jsem si, že to nic není a že nemá cenu se pařit v pláštěnkách. Po pár kilometrech jsme ale byli promočení skrz na skrz. Převlékli jsme se pod střechou benzinky a rozhodli se, že opět jednou po dlouhé době přenocujeme v kempu. Jenže kemp nikde a zase začalo cedit. Nakonec jsem našli slušné místečko na posekané louce, kde nás navštívilo a dlouho do noci rozveselovalo malé štěně.

Po ránu jsme se psíka nemohli zbavit. Měli jsme strach, aby ho něco nezajelo. Nakonec jsem ho museli zahnat k domovu nevybíravými výrazy (ještě, že jim nerozuměl). Oblečení, boty i stan jsem usušili až po té, co jsme překonali divoké hory poloostrova Iveragh.

Na rozdíl od severní a cetrální části ostrova je jihozápad a jih Irska mnohem více navštěvován turisty. Dokonce narazíte sem tam i na nějakého cykloturistu, který se spěchá ukrýt před deštěm.

S Irskem jsme se rozloučili v Rosslare. Těžká mračna potemněla už tak dost tmavou večení oblohu, dul bouřlivý vítr a obrovské vlny si pohrávaly s trajektem jak s dětskou loďkou. Námořníkům se podařilo přistát až na třetí pokus a s několikahodinovým zpožděním jsme se vydali ke břehům Walesu. To, že na radu celníka najdeme ve dvě hodiny ráno slušné místo na spaní na pláži uprostřed městečka, jsme vůbec nečekali. Ráno jsme se probudili hned vedle informačního centra, umyli se, nasnídali, koupili mapy a vyrazili do kopců.

Jenže kopce ve Walesu nejsou jen tak ledajaké kopce: silnice nikde nevede po vrstevnici, ale zásadně se přimyká ke spádnici. Na vedlejších silničkách, které jsou, podobně jako v Irsku, tak široké, že se na nich na mnoha místech nevyhnou ani dvě protijedoucí osobní auta, většinou na značku ozanmující prudké stoupání nebo klesání nenarazíte. Ale když už se náhodou objeví, bývá na ní 1:5 nebo i 1:4 a to už máte s naloženými koly co šlapat. Navíc Jarce prasklo, jak jinak než v dešti, lanko od přehazovačky. Aby vůbec mohla jet, zařadil jsem jí co nejlehčí převod a přivázal lanko k rámu. Z kopce stejně nemělo smysl řadit. Další příšerné stoupání následovalo v zápětí.

Projeli jsem přes několik národních parků, dojeli k dceři, která bydlí severně od Londýna. U ní jsme vyprali, porozhlédli se po okolí jak žije a vydali se k domovu. Londýn jsem raději objeli. Zajímavá byla cesta přes Temži - cyklisté ani pěší na most nesmí. Ale funguje tam služba, která vás zdrama přes most přepraví autem. Jen v případě, že auto je zdrovna na druhé straně, musíte chvilku počkat, než se mu podaří projet zpátky.

Do Doveru jsem dorazili pozdě večer. Naplánovali jsme si to tak, že doplujeme lodí do holadského Oostende, abychom to neměli daleko do Německa na vlak. Jenže naše plány stejně nebyly k ničemu, protože do Holadska jezdí jen "coach", kam kola neberou. Nezbývalo, než se přepravit do Calais. Ve tři hodiny ráno jsme se nemohli vymotat z přístavu. Kemp beznadějmne obsazen. Ještěže, jsme to tam trochu znali a poměrně snadno našli místo ke stanování na dohled od města.

A abychom neodvykli vodě, ráno zase začalo pršet. Nedalo se nic dělat. Byl pátek a nejpozději do nedělního rána jsme museli být v Německu, abychom mohli jet na levný Schönes Wochenende Ticket. Lilo jak z konve až do pozdního odpoledne. 120 km v dešti na nás nenechalo nit suchou. Večeřeli jsme v parku na předměstí Kortrijku a usoudili, že na kolech to už nestihneme a nezbývá nám, než dojet vlakem. Na kortrijském nádraží slečna v informacích tvrdila, že s koly přes hranice do Německa je problém(?!) a tak jsme si koupili lístky jen do Liege s tím, že do Cách už nějak dojedeme. Našli jsem si nocleh v hostelu, kde nás hodný správce nechal vysušit stan a věnoval nám balík novin na vysušení bot. A tak jsme se suší, voňaví a čistí mohli naložit do vlaku směrem k německým hranicím. Udělalo se hezky a tak cesta z Liege do Aachen byla docela příjemná. Čas nás netlačil, nádherné výhledy do údolí, prostě pohoda.

Ještě večer jsme zjistili spojení, koupili jízdenky a nějaké jídlo a hurá do městských lesů na nocleh. Abychom nezapoměli, jak chutná déšť, ráno jsme museli k vlaku opět v mokru. Nakonec dopadlo vše dobře. Vlak nás vyhodil k večeru ve Weidenu a to už je skoro doma. Za pár hodin už jsme spali v našich postelích.

 

2006

 

Letos si Jarka přála vyhřát se na slunných italských plážích. Náš (pes) Kouďák je nemocný a i když mu zajistíme hlídání, nemůžeme ho opustit na víc jak 14 dnů. Volby tedy padá na Itálii, kam to od nás není tak daleko.

Vyrážíme podél Kateřinského potoka, za hranicemi nazývaného Pfreimd. Podél Naaby to rychle ubíhá až k Dunaji. Dunaj nad Regensburgem není zdaleka tak mohutnou řekou, jakou jsme před pár lety viděli na rumunských hranicích. Cesta proti jeho proudu není náročná a počasí nám přeje. Abychom se nenudili, využíváme proto značených bikerských stezek kroutících po srtmých úbočích - chvíli u řeky, chvíli vysoko nad ní. S plně naloženými koly to místy není vůbec není legrace, zvlášť když občas zakufrujem.

Pár hodin cesty za Ingolstadtem zamíříme proti proudu Lechu na jih. Stezka vede lesz, poblíž starého říčního koryta, ve kterém sice není moc vody, ale je mimořádně čistá a studená - pro koupání v hlubokých tůních přímo ideální

Kousek za Donauwörthem poprvé vidíme značku Via Claudia Augusta. Nemáme v Itálii žádný konkrétní cíl a tak nás napadá, že bychom mohli značení využít. SMSkou se ptáme dcery, kam vlastně cesta vede. Dovídáme se že do Benátek. Je tedy rozhodnuto - naším cílem tedy budou Benátky.

 

 

Neváhejte a zkuste to také. Ahoj na cestách.